Býčí skála ukrývá velké množství epigrafických památek (podpisů), které pomáhají doplňovat naše dosavadní znalosti o návštěvnících, kteří do této první turisticky zpřístupněné jeskyně na území dnešní České republiky vstupovali. Vedle podpisů z řad německých elit od konce 18. století, se objevují první podpisy Čechů. Někteří z nich působili již v rámci v druhé třetiny 19. století ve prospěch „českého národního obrození“, v podpisech se to ale prokazatelně odrazilo až později, v závěrečné třetině 19. století…

„Tento příspěvek věnuji příteli Pavlu Konečnému, jenž nečekaně odešel tam na druhý břeh“

Emancipace českého (a slovenského) kulturního života probíhala již první třetině 19. století, máme na mysli první epicentra vázané zejména na městská prostředí Čech, Moravy a pozdějšího Slovenska. Běžná skladba podpisů v Býčí skále doposud odhalila podpisy, které můžeme přiřadit německy mluvícím společenským elitám. Mezi nimiž nacházíme také německým územ psaná slovanská jména (obr. 1-3), ale doposud se nepodařilo prokázat, zdali jejich zájem byl již napřímen ve prospěch českého jazykového národního obrození. Jde o vědce, umělce či společensky významné osoby první třetiny 19. století (obr. 1-3).

Obr. 1: Lichtensteinskou pamětní desku u dnešního Šenkova sifonu tesali v roce 1801 Carl Schweigel a Joan Lippa, kameníci z Brna. Svůj podpis zanechali ve výklenku za pamětní deskou. U J. Lippy jde o první zachycené slovanské jméno v Býčí skále.

Obr. 2: Právník (či student práva) Wrana (Jurist) z Olomouce. Společně se svými druhy Kralikem, Skautězanem a Navratilem prošli a podepsali se 7. září 1817 jak ve Výpustku, tak i v Býčí skále. Zde najdeme jejich jména poblíž Pohanských kamenů. Běžný úzus pro slovanská jména v 1. pol. 19. století byla němčina.

Obr. 3: Podpis mineraloga a zeměměřiče W. A. Hruschky z roku 1823 pod Dračími hřbety. Opět německý úzus psaní čekých jmen.

Mezi ranými turisty přišli do Býčí skály slovenští obrozenci – Miloslav Jozef Hurban nám nezanechal osobní podis v jeskyni, ale tištěný slovní popis jeskyně, a to v roku 1839 v práci Cesta Slováka ku bratrům Slavenským na Moravě a v Čechách. Také Ján Kollár uvedl Býčí skálu ve své sbírce Acherón. Nevíme, zdali v ní byl, nález podpisu Kollar u Pohanských kamenů (obr. 4) nelze bezpečně s touto osobou ztotožnit. Obdobně i podpis Macha 1827 (obr. 5) Karlu Hynkovi Máchovi opět prokazatelně přisoudit nemůžeme. Dalším českým obrozencem v Býčí skále by mohl být východočeský vlastenec z České Skalice Arnošt Josef Kolisko. Snad mu náleží podpis Kolisko poblíž Severní odbočky. A. J. Kolisko posloužil Boženě Němcové za předobraz dobrého vesnického učitele v románu Pan učitel. Nevíme, kdy ale mohl vlastenec Kolisko Býčí skálu navštívit, zemřel v roce 1881. Již z roku 1851 se dochovala zpráva, že Býčí skálu navštívili další významní vlastenci – Jan Hercelet, František Matouš Klácel a Jan Evangelista Purkyně (Jan a Josef Skutilovi 1958: Ještě k ohlasu Moravského krasu v krásné literatuře, Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí II-3, 5).

Obr. 4: U Pohanských kamenů se nachází podpis Kollar (1840?), ztotožnit jej se slovenským národním buditelem Jánem Kollárem bezpečně nelze.

Obr. 5: Podpis Macha 1827. Nelze doložit, zdali tento podpis patřil Karlu Hynkovi Máchovi. K. H Mácha se narodil v roku 1810 a měl by sedmnáct let. V tomto roku byl studentem piaristického gymnasia na Příkopech v Praze. Do vydání jeho prvních básní v roce 1831 o něm bohužel téměř nic nevíme.

Opravdový nástup pročesky společensky a vědecky činných osob v Býčí skále je mnohem pozdější – spadá až do poslední třetiny 19. století. Toto zjištění zapadá do známého historického rámce o místním působení prvních českých či k českému národnímu obrození se hlásících krasových vědců – Heinricha (Jindřicha) Wankela, Martina Kříže nebo Jana Kniese. Jejich práce probíhala v doposud tradičním německém vědeckém regionu. O H. Wanklovi je známo, že němčina byla jeho hlavním jazykem, ve kterém tvořil (hlavně 70. léta). Také jeho přítel a  častý krasový host na sklonku svého života, český malíř J. Mánes, ovládal němčinu písemně nepoměrně lépe než češtinu. Obě persony stály v roce 1862 u založení blanenského slovanského vzdělávacího spolku Rastislav. Krátce po polovině 19. století jsou datovány práce sloupského kaplana Jana Nepomuka Soukopa. Jde o báseň o Macoše z roku 1855. Jeho první cestopisný průvodce o Moravském krasu nazvaný Macocha a její okolí je datován do roku 1858. Český archeolog a speleolog M. Kříž vydal svá zásadní díla jak v němčině, tak i češtině. Jeho velká česká monografie Kůlna a Kostelík je datovaná do roku 1889. Českého průvodce do Moravských jeskyň M. Kříž vydal s F. Koudelkou až v roce 1900. Jazyk a osobní národnostní postoje se v tomto období evidentně nekryly. Němčina pochopitelně hrála roli mezinárodního vědeckého jazyka. Někdy kolem poloviny století působil v Moravském Švýcarsku a konkrétně též v Býčí skále významný moravský geodet Karel Kořistka, jehož národní postoje, ač byl poslancem Českého zemského sněmu nebo prvním voleným rektorem pražské techniky, mi nejsou známé.

První prokazatelný podpis Čecha v Býčí skále patří vlastenci, vlastivědci a jednomu z prvních brněnských sokolů – Cyrilu Škrochovi. Je datovaný 4. květnem 1880 (obr. 6). O Cyrilu Škrochovi víme jen základní informace. Dostatečně ale dokládají jeho pročeské aktivity. Cyril Škroch (1863-1925) byl vlastivědným pracovníkem, členem pěveckých spolků, působil na Novojičínsku a na Brněnsku. Víme o něm také, že byl c.k. profesorem v Příboře. Stál v roce 1892 u zrodu Židenického Sokola.

Obr. 6: Vlastnoruční podpis sedmnáctiletého Cyrila Škrocha (psán Cyrill) u Pohanských kamenů v Býčí skále ze dne 17. května 1880 (prokázání vztahu podpisu a osoby Cyrila Škrocha se povedlo Evě Čermákové).

Zatímco hojné podpisy od konce 18. století v Býčí skále přibývaly ve velkých množstvích, cirka od 40. let 19. století nápadně vymizely. Nevíme, zdali zájem o lokalitu v centru Moravského Švýcarska tak opadl, nebo byla lokalita již poprvé uzavřena vraty, což zamezilo volnému přístupu a spontánní tvorbě podpisů. Každopádně od H. Wankela z jeho Obrazů z Moravského Švýcarska víme, že v období 40. – 50. let 19. století došlo v dříve uměle přebudované výletní jeskyni k zásadní změně. V prohlídkové jeskyni došlo k těžení písku pro opravy železářských objektů na nedaleké Františtiny a adamovské huti. O uzavření lokality vraty můžeme jen spekulovat, nicméně těžba písku v oblasti Předsíně a Jižní odbočky výletní romantické jeskyni podstatně ubrala na předchozí atraktivitě, totéž můžeme říci o Jáchymce. Těžařská činnost nicméně odhalila zcela nový vědecký potenciál, který doslova ostartoval Heinrich (Jindřich) Wankel archeologickými výzkumy v roce 1867. Již v následujícím roku publikoval své výsledky na vůbec první jeskynní archeologické (paleolitické) lokalitě v celém Rakousku – v Býčí skále. O tom, že byla jeskyně stále volně přístupná, by mohl nasvědčovat náhodný nález bronzového býčka studenty Felklovými v Předsíni za dolním vstupem v roku 1869.

Následující roky, zejména pak publikované Wanklovy články ze 70. let z Předsíně, Býčí skálu dostaly na seznam velmi významných nalezišť v evropském kontextu. Pro náš příspěvek je velmi důležitý fakt, že německy píšící český vlastenec H. Wankel soubor nálezů starší doby železné označil jako pozůstatek pohřbu mocného slovanského velmože. Málo se ví o Wanklově původní interpretaci jako obětiště slovanského boha Svantovíta (využil krasových lidových pověstí zachycených C. J. Schmidtem z 30. let 19. stol.), kterou až o několik roků později přepracoval na dodnes známý pohřeb slovanského náčelníka. Čímž výrazně zasáhl do dosavadních zvyklostí tradovaných o lokalitě, která byla zkoumána v kontextu německé vědy. Ta zde začala na konci 19. stol. dobově oblíbeným spojením podzemí s řeckými mýty, jako tomu bylo u nedaleké jeskyně Výpustku (viz pojmenování částí jeskyně na Lolově mapě z roku 1807 – Výpustek je představen a rozpracován jako podsvětní Hádův/Plutův příbytek). O sto roků později byla Býčí skála Vídeňanem Guido von Listem (využil jejího staršího jména – Adamova jeskyně a blízkosti Eviny jeskyně, dnešní Jáchymky) ztotožněna, v touze najít fragmenty pragermánského náboženství, s Valhallou (obě jeskyně měly být příbytky bohů Wotana a Frei).

H. Wankel byl prvním českým vědcem v Býčí skále. Následovali další. V roce 1878 uveřejnil měřičský polygon jeskyní Býčí skálou Martin Kříž. Později v letech 1891-1892 zde prováděl podrobná nivelační měření, která mu sloužila k jeho speleologickým závěrům. Objevy od konce 60. let přilákaly celou řadu dalších následovníků. Jmenujme mladičkého Jana Kniese nebo již renomovaného badatele Jaromíra Mašku. Dále zde působili i němečtí vědci, např. z brněnské německé techniky – Alexander Makovsky a Anton Rzehak (obr. 7).

Obr. 7: Podpis členů rodiny Rzehakovy u Dračí smyčky v Býčí skále. Předpokládám, že jde o významého přírodovědce Antona Rzehaka z Brna. Psaný úzus evidentně slovanského příjmení byl i na konci 19. století často kombinací češtiny a němčiny.

Do konce století zde působili dále jak Němci (vlastivědec a speleolog Richard Trampler), tak i Čech (geolog a speleolog Vladimír Josef Procházka). Na úplném konci století roku 1899 přišel do Býčí skály mladičký brněnský speleolog Němec Hermann Bock, který zde se svými druhy roku 1902 provedl první prolongaci objevem Bruniny jeskyně. Psal výlučně německy. Celkově můžeme říci, že nástup českých autorů v poslední třetině 19. století v Býčí skále doplnil trvalý zájem německých autorů. Ten zde dominoval pak v létech 1899-1945, kdy byla jeskyně pod soustavným speleologickým zájmem Jeskynní sekce Spolku německých turistů v Brně či následného Spolku pro výzkum jeskyní. Probíhal zde i německý výzkum biologický či archeologický – aktivní zde byli zejména bratři Czižkové, ale i další. Výjimkou byl jen archeologický výzkum Čecha K. Absolona těsně před válkou, v letech 1936-1938 a pak válečný výzkum Moravského zemského muzea vedený asi J. Skutilem. Od 30. let se ale v jeskyni začaly hromadit podpisy po ilegálních vstupech českých trampů.

Celková situace nové vlny českého vědeckého zájmu o Býčí skálu od 60. let 19. století, pravděpodobně napomohl přilákání dalších nových návštěvníků do této již tradiční krasové lokality. V tomto období již také víme o prvním uzavření Býčí skály. Od roku 1876 zde dělal průvodce hajný Alois Šenk z Josefova, jenž měl od jeskyně klíče (zasloužil se o ochranu Býčí skály uzamčením zde bádající H. Wankel?). Uzávěry obou vchodů do Býčí skály byly poprvé nakresleny do mapy M. Kříže v roku 1892. Dodnes známý zůstal spektakulární speleologický pokus A. Šenka z roku 1889 s cílem proplout tehdejší Býčí jezero za nízkých vodního stavu. Tento výkon mu pak po mnoha létech přinesl „nesmrtelnost“ v podobě přejmenování Býčího jezera na Šenkův sifon (Antonín Boček 1922).

Obr. 8: Podpis W. Šenka a J. Jakše v zadní části Jižní Odbočky. Mohlo by jít o někoho z rodiny hajného Šenka. Datace je neznámá.

Shrnutí

Epigrafické památky (podpisy) na stěnách Býčí skály přináší pozoruhodné informace o návštěvnících první turistické jeskyně v historii České republiky (od roku 1796). V kombinaci s historickými literárními prameny obohacují naše znalosti o dějinách nejen na této lokalitě, ale v širším kontextu celého dnešního Moravského krasu. Mezi mnoha tématy, která lze ve vztahu k epigrafickým památkám zkoumat, předkládaný příspěvek souhrnně zhodnocuje návštěvy Čechů (německy psaná česká jména), projevů češství (česky psaná jména) a hlavně k českému národnímu obrození se hlásících návštěvníků v epicentru turismu – v Býčí skále. Celá oblast dnešního středního krasového území byla po většinu 19. století v rukou německých vědců. Až v poslední třetině zmíněného století se objevila věda česká. V období výzkumu českých vědců se prokazatelně objevili již také návštěvníci z širokého spektra probouzejícího se českého společenského života, kteří zanechali svůj podpis na stěnách podzemí. Podpisy patřící „českému elementu“ z druhé třetiny 19. století bezpečně jejich tvůrcům přiřadit nemůžeme, ač víme, že lokalitu navštěvovali. První prokázané „české“ podpisy spadají až do poslední třetiny 19. století. Paralelní zájem Němců i Čechů o oblast trval až do roku 1945, kdy se Býčí skála, obdobně jako celé území Československa, ocitla po odsunu německého obyvatelstva, ryze v českých rukou.

Martin Golec