Svitava_horníjezírko

Josef Vladimír Procházka – zavedl název Moravský kras

Koncem října roku 2013 uplyne již sté výročí od předčasného úmrtí talentovaného geologa, paleontologa, pedologa a mineraloga – rodáka z Tišnova – Josefa Vladimíra Procházky (25. září 1862 – 30. října 1913). S jeho osobou se váže počátek nového profesionálního přístupu k poznání Moravského krasu. Připravoval rozsáhlou monografii o celém tomto území, ale bohužel jeho předčasná smrt mu v tom zabránila. Jeho osoba upadla postupně v zapomnění. Marně jej budeme hledat v Absolonově přehledu bádání v Moravském krasu. Dokonale ji vymazal jako jiné své neoblíbence. Přitom to byl právě Absolon, kdo Procházkovi neeticky uzmul a použil jeho materiály (60 kusů fotografií) do svého prvního díla o Moravském krasu. Do své smrti to byl rozhodně J. V. Procházka, kdo území Moravského krasu nejvíce rozuměl. Sečtělý J. V. Procházka byl jeden z největších geologů své doby.

20130826135718Jeho životní příběh je svědectvím ohromné lásky k vědeckému poznání, pilného studia a hlubokého oddání problematice poznání zemské kůry. Za svého života dosáhl vynikajících výsledků a nebylo falešným hodnocením nad jeho rakví z úst jeho kolegů, že odchází jeden z nejlepších vědců své epochy. Jeho život naplňovalo pilné studium, které mu ale také, díky jeho subtilní až plaché povaze přinášelo nemalou trýzeň a hmotný nedostatek. Absence prostředků, v době jeho dočasného odchodu z univerzitního a ústavního prostředí, mu podlomilo zdraví.

Josef Vladimír Procházka nejdříve navštěvoval obecnou školu v Tišnově, následovala německá městská reálná škola v Brně. Po maturitě roku 1882 si odbyl jednoletou vojenskou službu. V letech 1883-1884 studoval vysokou německou školu v Brně s cílem stát se učitelem na střední škole. Studie přerušil a přešel do Prahy na českou filosofickou fakultu české univerzity v Praze, kde setrval do roku 1888. Jeho později trvalý zájem o geologii byl ovlivněn hlavně jeho pražským učitelem vynikajícím geologem J. Krejčím. Pro prohloubení praktické geologie působil v letech 1888-1893 v muzeu Říšského geologického ústavu ve Vídni a pak dva roky v Museu království Českého v Praze. V letech 1895-1901 působil jako asistent na technice v Praze u prof. A. Slavíka. V tomto období pracoval na výzkumu Moravského krasu, kde uskutečnil mj. i prolongační aktivity (objev Nové Ochozské jeskyně roku 1900; Procházkova chodba). Shromažďoval podklady pro svoji monografii objednanou u pražského vydavatele. Pořizoval fotografické snímky.

V roce 1901 odjel do Tišnova, kde se sedm let živil pouze literárními pracemi. Nicméně láska k oboru jej neopustila. Roku 1904 se stal členem Kommisse pro přírodovědecké prozkoumání Moravy. V roce 1908 se stal redaktorem přírodovědné části časopisu Moravského zemského muzea. Bohatá byla jeho činnost překladatelská, mj. pro potřeby pedagogické. Jeho návrat do vědecké instituce se váže k roku 1909, od roku 1912 se pak stal kustodem geologicko-paleontologického oddělení dnešního Moravského zemského muzea (dříve Františkova musea) v Brně. Zde přepracoval, roztřídil a popsal většinu sbírkového materiálu. Sbírky rozhojnil vlastními početnými sběry, které podnikal („létáním“) na svém motocyklu po Moravě. S úsměvem a klidem slaňoval do propastí a pouštěl se do podzemních labyrintů jako by šlo o „procházku“. Roku 1910 byl jmenován docentem pedologie na české technice v Brně. V roce 1912 se stal docentem geologie, paleontologie a nauky o ložiskách. Jeho bohatá pedagogická činnost na univerzitách v Brně a Praze nabyla vrcholu velkým množstvím přednášek.

Svému rodnému kraji a jeho milované Moravě zanechal řadu prací, které sloužily jako podklady pro rozvoj průmyslu (též praktická geologie). Postupně se věnoval užitkovým a průmyslovým horninám – kaolínu, magnesitu, ohnivzdorným hlínám, železným rudám, petroleji (naftě), uhlí nebo tuze. Věnoval se kamenným lomům obecně. Dále publikoval práce mineralogické – o zlatu, diamantech, vltavínech nebo meteoritech. Četné byly jeho dobrozdání (posudky) hydrologické, vyžadované městy a obcemi při stavbách vodovodů a vodáren. Zabýval se vodopisem, např. Šaratickou minerálkou. Zajímal jej stavební materiál památek rodného kraje. Zvláštní pozornost věnoval geologickému přehledu Tišnovska. Krásné výsledky jeho mravenčího studia byly geologické mapy Moravského krasu (1899), Moravy a Slezska (1901), Čech (1908) a pak celého Rakouska-Uherska (mapa vložena do textu). Četné jsou jeho články popularizační v dobových denících. Z vědeckého hlediska můžeme uvést, že Procházkovou největší zálibou byla problematika miocénu (třetihor), kterému věnoval zvláštní pozornost. Nutno též uvést, že vždy nejvíce preferoval práci muzejní před prací vědeckou. Rozsáhlá byla jeho vědecká publikační činnost. Avšak vědecká poctivost a rozsáhlé muzejní aktivity vedly Procházku k odkládání dokončení řady textů, jeho pozůstalost obsahovala 111 nedokončených rozsáhlých prací (mj. o Býčí skále), pro které průběžně sbíral nové podklady. Díky jeho brzkému skonu zůstaly nevydané lexikony geologie, mineralogie, práce o zkamenělinách nebo slibné dílo o Moravském krasu. J. V. Procházka stál před jmenováním profesorem vysokého učení v Brně. Jeho neúnavná práce a pilné studium bylo zmařeno skrytou srdeční vadou. Svoji daň si vybrala jeho pilná práce dlouho do noci, práce o nedělích a období finanční tísně při tišnovském pobytu v letech 1901-1909. Oddanost vědě jej vedla také k fotografii, která znovu neblaze působila na jeho tělesnou schránku, chemikálie mu přivolaly další zdravotní potíže na sklonku života. J. V. Procházka – vědec, snílek, vrozený pesimista a starý mládenec naposledy vydechl dne 30. října roku 1913 v pouhých 51 letech na vrcholu svého vědeckého poznání. Svoji knihovnu o 2000 svazcích odkázal brněnské technické vysoké škole.

Procházkova pohřbu se zúčastnily davy místního obyvatelstva, deputace z Brna, mezi nimiž byl zvláště zastoupen profesorský sbor české techniky. Dlouhý byl kondolenční seznam počínající ministry, představiteli univerzit, vědeckých institucí a mnoha osobnostmi celého mocnářství, až po osobnosti Tišnova. Rovněž byl zastoupen Vědecký klub z Brna a také Přírodovědecký klub (funguje dodnes), jehož Jeskynní sekce pro výzkum Moravského krasu byl ředitelem. A zde můžeme mezi jinými tématy nalézt Procházkův odkaz dnešku. Byl to on, kdo do vědeckého světa uvedl dnes tak známý název Moravský kras (předtím, nebo až do roku 1945 u německých autorů Moravské Švýcarsko).

K. Absolon zaujal proti J. V. Procházkovi postupně nevraživý postoj, který vedl k úplnému vymazání jeho osoby z přehledu výzkumů, čímž se jeho plán „o budoucnosti“ opravdu uskutečnil. Jedny vyzvedl a druhé uvedl v dějinnou neznámost. Zkuste tak v Absolonově seznamu průzkumníků Ochozké jeskyně nalézt Procházkův objev Nové Ochozské jeskyně (Absolon 1970/2, 242-243). Pokud jej již musel jmeneovat v seznamu sestupujících do Macochy (Absolon 1970/1, 340; 16. srpna 1899), neopomněl Absolon připsat co možná nejhorší komentář.

K osobě J. V. Procházky je dnes po sto letech nutno přistupovat s vědomím jeho cíleného vymazání v přehledu bádání u velikána vědy Karla Absolona, který je dnes hlavním výchozím zdrojem studia přehledu bádání v Moravském krasu. Cílem článku je na tento fakt poukázat. Jak veliké mocenské zápasy se v Moravském krasu v posledním století vedou!

 

Literatura:
Absolon, K. 1970: Moravský kras 1, 2, Praha.
Procházka J. V. 1899: Sloup, Macocha, Puňkva. Průvodce po severním dílu Moravského krasu, Praha.

V Tišnově dne 26. srpna 2013 Martin Golec

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*