Pověsti o Černovu

Je samozřejmé, že taková zajímavá lokalita, jakou Černov bezesporu je, na sebe poutala pozornost řady lidových vypravěčů a písmáků. I přes svou osamělost však toto místo nepůsobí tísnivým dojmem. Ba právě naopak. A zasníme-li se trochu, tu jako by před námi vyvstala vidina dávno zapomenutých zkazek a příběhů, které se o tomto tajuplném kopci dochovala až do dnešních dnů.

I.

Podle nejstarší z nich tu prý stával v pradávných dobách pevný a nedobytný hrad obývaný starým černokněžníkem, jehož klid tu nenarušoval žádný hluk ani křik. Jeho jediným společníkem byl velký černý datel, který při dobré náladě tu a tam koncertoval na suchou větev prastarého vykotlaného dubu. Občas jim při tom dělala společnici žluna zelená, jejíž hlas, trochu podobný lidskému smíchu, sem a tam narušil tichý poklid oněch míst.
O Černovu se vypráví, že onen černokněžník zde před smrtí zakopal poklad, který nechal chránit tajemným kouzlem. Bylo dost hledačů, kteří se pokoušeli ukryté zlato najít. Nikomu se to však nepodařilo. Ten, kdo poklad hledá, se totiž nesmí při kopání ohlédnout, ani promluvit. Jeden z hledačů vyprávěl, že když v oněch místech kdysi kopal, narazil na roh okované truhlice. V tu chvíli se mu prý za zády ozvalo: “Co tu děláš?“ Ohlédl se, nikoho však nespatřil. Jen v lese se ozval ďábelský smích. Jaké pak bylo jeho překvapení, když se znovu podíval do vykopané jámy. Truhlice mezi tím zmizela a krompáč byl zlomený. Na kopáče padla taková hrůza, že začal z oněch míst prchat, jakoby mu šlo o život. Když se konečně před jeho zraky objevily první račické chaloupky, byl schvácen natolik, že svůj běh odnesl dlouhou a těžkou nemocí.