II.

Kdysi dávno, ještě za časů roboty, se domluvili dva chudobní račičtí sousedé, že se na ono místo také vypraví. Doufali, že pokud poklady objeví, rázem se z nich stanou boháči. Poté, co vše náležitým způsobem promysleli a vyzbrojili se potřebným náčiním, mezi kterým nesměla chybět tříkrálová křída a svěcená voda, se vydali na cestu. Pro svou výpravu si zvolili vlahou letní noc. Když došli na určené stanoviště, nakreslil jeden z nich blízko starého dubu vyrůstajícího ve středu nádvoří na zemi svěcenou křídou kruh, do kterého oba vstoupili, a poté se s chutí pustili do práce. Nejdříve odstranili napadané kameny, a poté začali hloubit díru do země. Ta se utěšeně rozšiřovala a rychle prohlubovala. Při pilné práci spolu ani slovíčko nepromluvili, protože dobře věděli, že při hledání pokladů nesmí hovořit, jinak se vykopaná jáma sama od sebe zasype a spolu s kopáči pohřbí ve svých útrobách i všechny objevené poklady.
Pomalu se přiblížila půlnoc. Tu se náhle z ničeho nic zvednul silný vítr, v jehož zlověstných poryvech se koruny okolních stromů a jejich větve začaly prudce naklánět k zemi. Po obloze se honily těžké olovnaté mraky, přes které chvílemi tu a tam problesklo bledé světlo měsíce. Oba mužové poněkud zneklidněli, ale i nadále usilovně pokračovali ve své činnosti. Náhle narazili motykami na cosi tvrdého. V tu chvíli jim blesklo hlavami: „Kéž by to byla truhlice s penězi.“
Současně s tím se objevila na okraji jámy vysoká, temně oděná postava. Její obličej byl umouněný od sazí a dlouhý černý plášť, splývající v jemných záhybech k zemi, krátce poodhalil nohu zakončenou obrovitým kopytem. „Bože, odpusť nám naše hříchy, vždyť je to satanáš sám!“ zatanulo ihned oběma na mysli. Cizinec chvíli mlčky stál a nehlučně pozoroval oba kopáče. Když je jeho přítomnost nevyvedla z rovnováhy, začal na oba nebožáky vrhat blesky sršící pohledy. Když ani ty je nedokázaly odvést od jejich usilovné činnosti, ohnul nedaleko stojící břízu a její vrcholek připevnil k dubu vyrůstajícímu ze středu nádvoří. Oba mládenci znejistěli a s úzkostí čekali, co bude dál. Proudy potu, vyvolaného námahou i strachem, se jim řinuly po tvářích, srdce v prsou hlasitě bušila a nohy poklesly. Přesto dál kopali a kopali. Tu najednou cizinec, stojící vně svěceného kruhu, hlubokým hlasem zlověstně poznamenal: „Kdo prvý se chce houpat na této šibenici?“
To už bylo na oba příliš. Krumpáče jim hrůzou vypadly z rukou a vytřeštěné zraky znovu pohlédly na čertovské zjevení. Protože však ani tentokráte se pekelník nedostal na svou otázku odpověď, znovu ohlušujícím hlasem zahřměl: „Kdo prvý chce na mou šibenici?“ Mladíci, polomrtví strachem, vylezli z jámy, avšak ani tehdy ze svých třesoucích se a strachem pobledlých úst nevypustili jediného slovíčka. Pekelník se obrovským skokem vymrštil a zachytil se na oblouku břízy, která měla posloužit za šibenici. A houpajíce se takto ve vzduchu, znovu po třetí zahřímal: „Kdo prvý chce na tuto šibenici?“ A v pase uchopil hocha, který ve snaze utéci pekelné příšeře, jako první ze svěceného kruhu vyskočil. V ten moment si chlapec ve smrtelné úzkosti vzpomněl na dvě svatá jména: „Ježíš – Maria.“
Jakmile je vyřknul, pekelné zjevení jej pustilo na zem. Mladá břízka se narovnala, pekelná obluda zmizela a kamení se samo od sebe začalo sypat do jámy. Oba hoši, šílení strachem, začali prchat cestou necestou do Račic. Za nimi to hučelo a rachotilo, jako by se celé peklo bouřilo. Teprve na okraji městečka se oba u kříže zastavili. Svou noční výpravu však těžce odstonali.