cernovTIT

Archeologická lokalita Černov

II.

Kdysi dávno, ještě za časů roboty, se domluvili dva chudobní račičtí sousedé, že se na ono místo také vypraví. Doufali, že pokud poklady objeví, rázem se z nich stanou boháči. Poté, co vše náležitým způsobem promysleli a vyzbrojili se potřebným náčiním, mezi kterým nesměla chybět tříkrálová křída a svěcená voda, se vydali na cestu. Pro svou výpravu si zvolili vlahou letní noc. Když došli na určené stanoviště, nakreslil jeden z nich blízko starého dubu vyrůstajícího ve středu nádvoří na zemi svěcenou křídou kruh, do kterého oba vstoupili, a poté se s chutí pustili do práce. Nejdříve odstranili napadané kameny, a poté začali hloubit díru do země. Ta se utěšeně rozšiřovala a rychle prohlubovala. Při pilné práci spolu ani slovíčko nepromluvili, protože dobře věděli, že při hledání pokladů nesmí hovořit, jinak se vykopaná jáma sama od sebe zasype a spolu s kopáči pohřbí ve svých útrobách i všechny objevené poklady.
Pomalu se přiblížila půlnoc. Tu se náhle z ničeho nic zvednul silný vítr, v jehož zlověstných poryvech se koruny okolních stromů a jejich větve začaly prudce naklánět k zemi. Po obloze se honily těžké olovnaté mraky, přes které chvílemi tu a tam problesklo bledé světlo měsíce. Oba mužové poněkud zneklidněli, ale i nadále usilovně pokračovali ve své činnosti. Náhle narazili motykami na cosi tvrdého. V tu chvíli jim blesklo hlavami: „Kéž by to byla truhlice s penězi.“
Současně s tím se objevila na okraji jámy vysoká, temně oděná postava. Její obličej byl umouněný od sazí a dlouhý černý plášť, splývající v jemných záhybech k zemi, krátce poodhalil nohu zakončenou obrovitým kopytem. „Bože, odpusť nám naše hříchy, vždyť je to satanáš sám!“ zatanulo ihned oběma na mysli. Cizinec chvíli mlčky stál a nehlučně pozoroval oba kopáče. Když je jeho přítomnost nevyvedla z rovnováhy, začal na oba nebožáky vrhat blesky sršící pohledy. Když ani ty je nedokázaly odvést od jejich usilovné činnosti, ohnul nedaleko stojící břízu a její vrcholek připevnil k dubu vyrůstajícímu ze středu nádvoří. Oba mládenci znejistěli a s úzkostí čekali, co bude dál. Proudy potu, vyvolaného námahou i strachem, se jim řinuly po tvářích, srdce v prsou hlasitě bušila a nohy poklesly. Přesto dál kopali a kopali. Tu najednou cizinec, stojící vně svěceného kruhu, hlubokým hlasem zlověstně poznamenal: „Kdo prvý se chce houpat na této šibenici?“
To už bylo na oba příliš. Krumpáče jim hrůzou vypadly z rukou a vytřeštěné zraky znovu pohlédly na čertovské zjevení. Protože však ani tentokráte se pekelník nedostal na svou otázku odpověď, znovu ohlušujícím hlasem zahřměl: „Kdo prvý chce na mou šibenici?“ Mladíci, polomrtví strachem, vylezli z jámy, avšak ani tehdy ze svých třesoucích se a strachem pobledlých úst nevypustili jediného slovíčka. Pekelník se obrovským skokem vymrštil a zachytil se na oblouku břízy, která měla posloužit za šibenici. A houpajíce se takto ve vzduchu, znovu po třetí zahřímal: „Kdo prvý chce na tuto šibenici?“ A v pase uchopil hocha, který ve snaze utéci pekelné příšeře, jako první ze svěceného kruhu vyskočil. V ten moment si chlapec ve smrtelné úzkosti vzpomněl na dvě svatá jména: „Ježíš – Maria.“
Jakmile je vyřknul, pekelné zjevení jej pustilo na zem. Mladá břízka se narovnala, pekelná obluda zmizela a kamení se samo od sebe začalo sypat do jámy. Oba hoši, šílení strachem, začali prchat cestou necestou do Račic. Za nimi to hučelo a rachotilo, jako by se celé peklo bouřilo. Teprve na okraji městečka se oba u kříže zastavili. Svou noční výpravu však těžce odstonali.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*