V nedávné době se tématem zpřístupnění Výpustku na počátku 19. století zabýval R. Musil, který hledal u zmíněných úprav finanční zisk (Musil 2010, 54), což je pochopitelné, kdykoliv později tomu opravdu tak v Moravském krasu bylo, ale! S tímto názorem je nutné polemizovat. Tyto investice (organizované ještě většinou z robotních povinností obyvatel pozořického panství) měly účel jiný. Komplexní úpravy jeskyní ve Křtinském údolí byly součástí veřejnosti otevřeného parku, u něhož o přímý zisk nešlo. Jeskyně neměly uzávěry, v turistických průvodcích není ani náznaku o placeném režimu vstupu – tj. primární lichtensteinské infrastruktuře. Na zcela otevřený režim poukazuje i sekundárně rozvinutá infrastruktura – příležitostný přivýdělek místních obyvatel (zejména žen zaměstnanců železáren na Františtině huti u Josefova a v Josefově) spojený s prodejem předem připravených pochodní (na Býčí skále). Veřejnosti otevřený park s jeskyněmi sloužil raným turistům k „obdivu, oddechu a studiu“. Totéž známe i z Lednicko-valtického areálu, ten byl pro veřejnost otevřen roku 1801. Vranovsko-křtinský lichtensteinský areál je tak svojí „jeskynní fází“ ještě starším otevřeným parkem.

Na dvou místech nedaleko Výpustku poblíž výletní cesty se nacházely dva latinské nápisy římských autorů, jejichž dataci neznáme. Lze je námětově přiřadit k odkazu „antikizace Výpustku“ sem vnesené na přelomu 18. a 19. století. Jde o Ovidiovy Verše z vyhnanství na skalní ostrožně Salve-Vale (na kamenné desce obnoveny v roce 2013) a zničený památný kámen s Horatiovým úryvkem u ponoru Křtinského potoka (překlad: Onen koutek světa se na mě usmívá mnohem více než všechny ostatní; Musil 2010, 16).

Návštěvník, který dosáhl Výpustku, nepochybně směřoval do tradičního místního centra – do poutních Křtin. Jejich jméno je tak vhodné pro navrhovaný název lichtensteinského krajinného areálu, i když se samotné Křtiny staly lichtensteinským majetkem až v roce 1894. Vnímání krajiny návštěvníky bylo ale odlišné od majetkových poměrů.